Jak moc si vážíme odpočinku? A umíme se těšit?

Znáte ten pocit? Máte pocit, že se vám nic nedaří, že vaše děti snad ani nemůžou být vaše děti, že máte manžela, který je úplně z jiné planety, cítíte se unaveně a bez energie, cítíte se sami? Máme to každý, jen někdo s tím chceme bojovat a někdo se tomu chce poddat. Patřím k té první skupině. Za prvé proto, že se mám ráda a nechci se mračit a za druhé proto, že mi nikdo jiný nepomůže (už jsem to totiž někdy zkoušela). Pokaždé, když mě tenhle shluk pocitů postihne a já si říkám hlasem uvzlykané malé holčičky (samozřejmě v duchu) „vždyť já se nemám na co těšit“ a mám pocit, že už tenhle stav nikdy nepřejde, přemýšlím o tom jak si pomoci, je něco na co se můžu těšit?   Jednoho dne jsem přišla na úžasnou věc.  Bylo totiž už odpoledne a já jsem přemýšlela, na co nejbližšího se můžu těšit (jsem totiž netrpělivá, takže nemůžu moc na nic čekat) a přemítala jsem nad věcmi, které mě za normálních okolností po odchodu z práce čekají a jestli se mám kde zachytit a začít se na některou z nich těšit, popřípadě vymyslet něco na co bych se těšit mohla. Selekce proběhla následovně. Na děti nebo na manžela je určitě hezké se těšit, ale možná dosti nebezpečné. Pořád totiž v tomto případě existuje možnost, že z těšení bude naopak zklamání, to jsem pro jistotu zamítla. Nákup? Vaření večeře? I to je věc, na kterou se někdy těším, ale na kterou potřebuji čas, aby bylo vše dokonalé. Ne, to nebylo ono! Zavolám kamarádkám (mám totiž úžasné kamarádky), vždycky si navzájem u sklenky vína postěžujeme, pomůžeme a odcházíme, jako kdybychom byly středem vesmíru. To je zaručené, ale vzhledem k tomu, že je všední den a ráno musím znovu čerstvá a plná síly do práce jsem to zamítla. A pak mě to napadlo. Postel, ložnice….to je ono! Opravdu, to mě napadlo, viděla jsem to v barvách. Nakoupím, přijdu domů, budu se usmívat, mám se totiž na co těšit. Přivítám se s dětmi, které přece z celého srdce miluji, ale přesto už se budu těšit na večer a po společné večeři uklidím poslední talíř a může to začít. Po úžasné a očisťující sprše ještě napůl mokrá a v županu běžím bosky do kuchyně nalít si červené víno, které si vezmu s sebou do ráje. Jsem ráda ve své ložnici. Proč na ni lidé zapomínají? Všichni kdo si pořídí nový dům nebo byt na ni zapomínají, mám pocit. Mají luxusní kuchyně a koupelny, sedačky a televize, ale ložnice? Ta se zařizuje jako poslední. A přitom se tam odehrávají nejdůležitější věci našeho života. Proč na to zapomínáme? Mnoho odborných článků mluví o tom, kolik hodin v životě strávíme v posteli, ani to nás ale neprobudí, abychom pochopili jak důležitá ložnice, postel, matrace a vše co k ní patří je. Vím jak to je, přiznejme si to. Chceme se před svými sousedy a přáteli ukázat, takže kupujeme ty obrovské televize, auta, létáme na dovolené, zkrátka vše co je vidět a myslíme si, že tím získáme na důležitosti nebo co. Co je to za hloupost? Když jsem u té dovolené, zamysleme se, kolik času strávíme dohadováním – kde na to vezmeme, to znamená kde si odtrneme od pusy, kam pojedeme, většinou se musí udělat nějaký kompromis, kolik času strávíme přípravami, kolik máme přitom nervů, ale hlavně, že můžeme říct sousedům, že jsme tam byli. Víme vůbec, co znamená odpočinek? Víme, že si tento luxus můžeme dopřát všichni a každý den? Spánek je ta nejlepší regenerace, ozdravná kůra a nejlevnější dovolená v jednom. Proč si ho nevážíme? Mysleme na svoji ložnici, na svoji úžasnou matraci, polštář a peřinu. Užijte si ten uspokojující pocit, na který se můžete těšit každý den. Pořiďte si matraci, na kterou se budete těšit, pořiďte si postel, na kterou se budete těšit. Vytvořte si v ložnici prostředí, na které se budete těšit a když tam budete večer pololežet (jako já), číst zajímavou knihu a pít červené víno, tak se, pokud zvednete oči, budete tím prostředím kochat. Nemluvím o dalších hezkých věcech, které se na té úžasné matraci, v té krásné posteli a ložnici dají dělat. Prostě žijte, ne pro lidi, ale pro sebe. Těšte se! Věřte mi, že to na vás bude vidět. 

Mjú